Ostrov Štírů

Nejnovější kniha Josefa Rösslera "Ostrov Štírů" volné pokračování knihy "Ve Znamení Štíra" mapující nejstarší historii českého námořního jachtingu.

Tentokrát je hlavní postavou ocelová loď Štír II.


Předmluva:

Vážení čtenáři, otevíráte poslední (doufám, že prozatím poslední) knihu dnes již nestora českého námořního jachtingu Josefa Rösslera. Přestože hlavní postavou je ocelový ŠTÍR II., vypovídá knížka zejména o autorovi. Troufám si říci, že se nám v ní, aniž by to měl v úmyslu, odhaluje možná víc, než by chtěl. Kdo ho zná, zná ho pod přezdívkou Rozára. Ne každý už ví, že k přezdívce přišel před válkou, jako skautík. Skautem zůstal dodnes. Mimochodem ve svém oddíle byl činný nepřetržitě i za války (medailí od prezidenta Beneše se nechlubí, ale v šuplíku ji má) a jeho skautský oddíl patří mezi ty, které nepřestaly žít ani za bolševika. V pražské „Pětce“ Braťky Nováka vyrůstaly děti, vnuci a dnes už i pravnuci původních členů. Ze skautingu si odnesl nejen přezdívku, to by bylo málo, ale hlavně osobnostní charakteristiky. Ostatně, pokud ho čtenář nezná, tak na to přijde sám v následujících kapitolách.

 

Vím, o kom mluvím, lépe řečeno píšu. Mám na to právo, vždyť se už čtyřicet let přátelíme, léta jsme spolupracovali v tehdejší Komisi námořního jachtingu, prožili jsme spolu několik plaveb na ŠTÍRU II., řadu let jsme s dnes již legendárním Tomášem Tamassym patřili ke stálé posádce starého ŠTÍRA. Na ŠTÍRU jsem se vyučil a dokonce jsem měl tu čest, nebo štěstí, že jsem byl při objevení slavného ostrova Štírů. Na plavbě SOLVEIGY na Faerské ostrovy jsme si prohodili role a také jsme dokázali spolu fungovat. S rozpaky přiznávám, že jsme to byli právě my s Tomášem, kdo v devětasedmdesátém Rozárovi prodej starého ŠTÍRA rozmlouvali a od stavby nového odrazovali. Ještě, že na nás nedal – teď by nemohla vyjít tahle knížka.

 

Pokud jste po knize sáhli s očekáváním „dobrodružných“ příběhů, budete zklamáni. Autor popisuje plavby střízlivým stylem. Nehraje si na námořníka. Snad jen při popisu mraků (často dodá „nikdy před tím nevídaných“) a popisuje-li krásu „našeho ostrova“ v sobě prozradí romantika. Dramatické situace, v nichž jde o loď (když ne rovnou o krk), přejde autor lakonickou citací deníku „…fouká poctivá devítka, náklon lodi 30° a jedeme jen na malou kosatku“. Jen ten, kdo zažil devítku na Severním moři, si dokáže představit, co všechno se za tím zápisem skrývá. Představí si kormidelníka, který se hodinu pere s několikametrovými vlnami a myslí jen na to, aby neudělal chybu při vyjíždění té následující. Navigátora, jenž nesmí trojúhelníky, odpichovátko, tužku, pilota a ostatní vercajk při práci pustit z ruky, jinak je bude okamžitě lovit po podlaze kormidelny. Službu, snažící se uvařit polévku a ani sebe, ani ostatní při tom neopařit (náklon je přece 30° a loď skáče po vlnách). Nutně se tu nabízí srovnání s barvitými popisy dramatických situací, jež slýcháme od „jadranských mořeplavců“, kteří opřeni o bar se v klubu holedbají svými zážitky, kterak se rvali se živly.

 

Při četbě si asi brzy uvědomíte frekvenci refování a rozrefovávání plachet během jednoho dne. Možná je v tom jedno z tajemství, proč Rozára většinou doplul, kam měl naplánováno. Na ŠTÍRU II se totiž pracuje. Pokud je nutno zrefovat, zrefuje se. Jen vítr trochu povolí, vyžene kapitán posádku ke stěžni a hned se zase plachta zvětší. Flákat se můžeme doma, teď jsme na plavbě. Rozárovo krédo je: „Každou plavbu jedu jako závod“.

 

Podrobné popisy majáků, bójí, ostrovů, průlivů nebo zeměpisné souřadnice trasy nejsou samoúčelné. To vše vám pomůže (pokud budete mít zájem) sledovat plavby na mapě, resp. vybavit si známá místa a porovnávat s vlastními zážitky.

 

Poměrně časté jsou popisy potíží s motorem, převody, vůbec se strojní částí lodi. Popisy jsou časté, protože potíže jsou časté. Čtenář musí jen obdivovat Rozárovu schopnost improvizace, efektivní improvizace. Tohle umění improvizace uplatňuje často i v jiných situacích, dostane-li se do potíží (viz kotvení na dolním Labi, najetí na mělčinu apod.). Zlí jazykové prohlašují, že si občas o ty potíže řekl sám, ale to už je zas jiná věc. Rozáro, promiň.

 

Postavit a třicet let provozovat ŠTÍRA II. je bezesporu práce sysifofská a málokdo, pokud vůbec někdo, si ji dokáže představit, ocenit, natož takovou řeholi dobrovolně podstoupit. (A pak ještě o tom napsat knížku, která se dobře čte.) Přes všechnu péči loď (a žel ani skipper) nemládne a vnucuje se myšlenka, co bude se ŠTÍREM II., až bude sil ubývat. Neznám nikoho, kdo by k tomu měl tolik umu, vytrvalosti a energie. Bůh ví, že ti, Rozáro, přeju, ať to trvá ještě pěkných pár let. Ale jednou k tomu holt stejně dojde, a co bude se ŠTÍREM II. potom, ví Bůh, já ne. Tu další řadu let ti přeju z čistě zištných důvodů. Rád bych s tebou ještě na ŠTÍRU II. plul a rádi bychom si o jeho dalších plavbách přečetli pokračování.

 

Jirka Čech

Vydání: 1.
Rok 2011
360 stran
ISBN 978-80-87312-04-9
Brožovaná vazba